Máme za sebou více než měsíc pro někoho nařízeného, pro jiného dobrovolného houmáče, a já jsem se rozhodl sepsat si takovou lehčí bilanci toho, co mi opatření kvůli C-19 dalo a co vzalo.
Život grafika freelancera má své nesporné výhody i nevýhody a v této době (psáno, když koronavirus stále vystrkoval drápky a nikdo pořádně nevěděl, jak velké vlastně jsou) se obojímu zostřily hrany.
Přiznám se, že na začátku byla moje nálada trochu jako na horské dráze.
Počáteční nadšení z toho, že kvůli celkovému zklidnění, se termíny z „včera bylo pozdě“ dostaly na rozumný čas, nebo rovnou odložily na neurčito a já díky tomu budu mít více volného času, bylo opojné.
Rázem ho ale vystřídalo lehké zděšení, jak dlouhé to neurčito bude a jestli toho volného času náhodou nebude až moc.
Rozhodl jsem se k nastalé situaci přistoupit pozitivně a vzít to tak trochu jako výzvu.
Po pár dnech se zrodila první hříšná myšlenka. Je opravdu nutné mít nastavený budík na 6:00 ráno, a co by se stalo, kdybych ho vypnul?
Odpověď přišla hned následující dny, nestalo se vůbec nic, vstáváme ve stejný čas (no dobrá, v +/- stejný :).
Vše stíháme, nejen ranní kávu (v mém případě 2 až 3) a cvičení, ale i skoro každý den pár kiláků na kole po místním lese, kde na začátku nikdo nebyl, a proto jsme měli roušky na styl princezny Koloběžky.
Někdo z vlády, který nejspíš už párkrát na kole byl, usoudil, že nasazená rouška při jízdě není žádný med, a že pokud v dáli nikoho nevidíme, můžeme si ji sundat.
Bohužel, časem se naše trasa tak proflákla, že Václavák (bez Covidu) byl proti ní liduprázdné místo. Díky tomu, jsme se naučili přeskakovat kořeny s držením jednou rukou, zatímco druhá testovala odolnost gumiček.
Rouška se tak ukázala nejen jako dobrá obrana před hmyzem, ale i perfektní trenažér obratnosti a stability.
Po ranní rozcvičce přišel čas na vydatnou snídani, ale na co si ten sýr namazat, když veškeré pečivo (ano i to celozrnné) bylo snězeno, to byla otázka.
Výzva přijata, jak by řekl Barney Stinson.
Upečeme si vlastní a nebudeme troškařit, bude nejen chléb, ale i rohlíky.
A protože droždí se stalo podpulťákem jak džínsy (fakt se ten výraz používal, když hranice ještě byly uzavřeny, a ne kvůli koronaviru), výzvu ještě zdrsníme, uděláme si chléb kváskový.
Pár pokusů se složením a dobou pečení, a z nás se stali pekaři Císařovi.
Když pominu nutnost nosit roušky, se kterou se ani teď necítím dobře, tak vlastně nic.
A že na začátku zakázky trochu zvolnily? Již se to pomalu vrací do starých kolejí, i psaní tohoto článku jsem musel přerušit, protože večer přišla poptávka, která šla ráno do tisku.
Pokud jste dočetli až sem, přeji vám hlavně zdraví!
A těm, kterým se pracovní nasazení také zvolnilo, nevěšte hlavu, za chvilku už budete zase nestíhat :).
Pohlazení pro duši. Krásný pohodový článek.
Děkuji
Já děkuji :)
Úžasný partner, úžasný grafik a nejlepší pekař :-). Merci za to, že jsi.
Svůj k svému :)
Kamaráde – příjemné a optimistické čtení..;-) a tak to má být… Ať se daří!!
Díky, Tobě také tak … a už se těším na koncert :)
Moc hezky napsané… Mám z tebe radost 🙂
Díky :)