Už od malička jsem si rád čmáral, dalo by se říct, že moje první slova byla: „mámo dej mi novou pastelku“. Legenda sice praví, že to bylo: „mámo dej mi čistou plínu“, ale já se raději přikláním k té první variantě.
Co si vybavuji, a že už je to nějaký ten pátek, jedno počáteční veledílo byl papoušek na záložce do knihy, proč zrovna tento barevný pták netuším, ale nejspíš jsem už jako malý capart uměl využít nabízený prostor, anebo se mi tam ten slon prostě nevešel :)
O počítačové grafice ještě v té době nemohla být řeč, ledaže bych ty děrované pásky začal vydávat za abstraktní umění, ale to mně tenkrát ani nenapadlo, a hlavně, papoušek byl papoušek.
To se změnilo na druhém stupni základky, doba již pokročila a většina z nás měla doma nabušené 8-bitové děla. Upřímně, jejich hlavní činnost byla pouštění her, a v tu chvíli se z nás, většiny ateistů, stávala modlící se masa, vzývající boha nahrávání a při pištění kazeťáku, který tu pecku půl hodiny nahrával, jsme šli doslova do kolen.
Ale už tenkrát mě fascinovalo jako to celé funguje, a jak se dá udělat, že ty čtverečky, správně poskládané, vypadají jako panáček. Zkrátka, začal jsem toužit po tom, že si nějakou tu postavičku vytvořím sám.
To se mi začínalo pomalu plnit s obnovením vozového parku, na scénu přišla Amiga 500, pecka nejen s disketovou mechanikou, ale na svou dobu i super grafickým čipem. A s tím už se dalo dělat něco víc než hrát hry.
Bohužel si již nevzpomenu na jméno programu, v kterém jsem to vytvořil, ale co vidím v jasných barvách, byl první větší výtvor. Pomalu jsem začal opouštět diskotékové pecky a stával se drsoněm, který poslouchá jen „tvrdou muziku“, takže volba byla jasná, nakreslím si logo Guns N‘ Roses.
Jako vždy, přistoupil jsem k tomu zodpovědně a udělal si přípravu. Nejprve jsem si kontury celého loga nakreslil na milimetrový papír, a poté metodou: 4. řádek odshora, 5. sloupec zleva bod, překlikával na síť virtuálního plátna. Vzniknul nádherný (no dobrá, pro mě nádherný :) monochromatický obrázek.
Výukou střední školy jsem prošel takřka netknutý (jediné, co bych ze sebe možná ještě vymlátil, by bylo něco málo o letecké fotogrametrii), ale na druhou stranu jsem si sešity pokreslil skoro všemi hlavními postavami z legendárního románu Duna od Franka Herberta a sem tam nějakou tou karikaturou profesora.
Tím se má ruka stávala vykreslenější a já se začal cítit připraven na něco pořádného, na něco pixelového, něco z čeho, poté co se zvednu ze židle, si opět sednu na zadek.
Konečně k nám dorazil internet, sice ještě vytáčený, ale byl tu. A já začal objevovat první webovky. Rychlost připojení byla sice natolik závratná, že i holub s jedním křídlem by tu zprávu doručil dříve, ale obrnil jsem se trpělivostí a začal přesvědčovat mého tehdejšího šéfa, že nutně potřebujeme stránky, a že je vytvořím, což se nakonec podařilo.
Ani nemusím zdůrazňovat, že to žádný technologický skvost nebyl, tabulkový design, minimum obrázků, a ty, které tam zůstaly měly takovou kompresi, že jejich význam byl více než ilustrační.
Nicméně skutečnost, něco si graficky navrhnout, pak tomu pomocí nakódování vdechnout život, mě natolik nadchla, že to rázem bylo jasné, profese geodeta půjde brzy na hřebík, a já se stanu někým jiným.
Pak již jen pár let metoda pokus – omyl a najednou máte možnost číst tyto řádky.
Peti, to je vlastně super životopis. Vtipné je to. Moc jsem se bavila.
Díky, i za nápad to použít jako CV, kdybych ho náhodou někdy potřeboval :)